Černobor XIII

Intro

“Tak co Záplato, co si dáš? Jako obvykle?” ptal se staronový hospodský U Kance a kopí otrhaného tuláka. Místní mu říkají Záplata, protože jeho kabát, tedy jestli se to dá nazývat kabát, je doslova poset pestrobarevnými záplatami a vysprávkami. A aby toho nebylo málo, tenhle lesní podivín s sebou všude tahá devět stop dlouhou hůl. Proč? To nikdo netuší.

“Jasně, hrnek mlíka s medem a půlku skývy chleba,” pokračoval hospodský monotónním hlasem. “Já vim, dneska pravou půlku - je úterý. No a co novýho u vás v lese? Aha. Nic.”

Záplata cosi nezřetelně zamumlal

“Cože? Co je tady v Osadě novýho? Pro Bohyni chlape, říkám ti to pokaždý...”

Záplata dál mumlal.

“Nepamatuješ si to, však já vim. Tak kde bych začal?”

Záplata zamumlal a usrkl mléko z hrnku.

“Minulý léto? No, to tu bylo rušno. Pan Viktor se tehdá vzbouřil proti Pozharskejm a pozval si sem žoldnéře z Orlenburku. Dopadlo to všelijak, nakonec se tady všichni rvali o nějakej kus šutru.”

“... šutr, butr, svetr...” zamumlal si Záplata a špinavými prsty si utrhl kus chlebové střídy.

“Nejdivnější na tom bylo, že ten šutrák nakonec zmizel, prej si ho kamsi do lesa odtáhli ty domorodý pohani. Čert aby ty divochy spral, já věděl, že sou to potížisti!”

Záplata se tvářil nesouhlasně, ale nic neříkal.

“A pak přijela Jeho knížecí Milost, hned mi bylo jasný, že něco není v pořádku. Starý pan kníže Michal Alexandr zesnul, takže mladý pán se stal hlavou rodu. Taky proto si vodvezl paní Annu, aby mu dělala společnost. A hned tu bylo rušno, však né nadarmo se říká, že když kocour není doma, tak myši mají pré!”

”... vyšší myši v chýši,” rýmoval si Záplata a přitom upřeně pozoroval hladinu mléka v hrnku.

“To se sem nahrnuli nový lidi, jak kdyby čekali, až pan kníže s prominutím vypadne. Ale kupodivu byl klid, až teda donedávna, to se začaly na blatech, jak se sbírá jantar, dít divný věci. Prej nějaký dělníci zmizeli, úplně beze stopy - no učiněná záhada.”

Záplata se už už chtěl napít, ale při zmínce o blatech se zarazil, potichu napočítal do třinácti a dál zíral na mléčnou hladinu.

Sirotci bouře

“Chceš ještě jeden hrnek? Ne, aha tebe zajímá, co je támhleto za lidi? No jak to říct, to jsou vlastně správní chlapi a ženský. Přišli sem s panem Viktorem, ale když ho popravili, tak tu zůstali. Jako samozřejmě tehdy jim šlo určitě jenom vo peníze, a vono taky, komu ne? Ale dneska je vlastně máme docela rádi. Teda aspoň já, sousedi ty maj samozřejmě na všechny Viktorovi lidi pořádnou pifku po tom, co se stalo loni, ale já jim povídám: 'Pan Ingebold, to je dobrej člověk a měří všem svejm lidem stejně. A práce a boje zastanou hodně a jak to nejsou páni šlechtici, tak u toho dokážou myslet tak nějak jako my obyčejní lidi.' Jenže místním to bude trvat, než tohle pochopěj, ale snažim se. I proto mě mrzí, že maj poslední dobu takovou smůlu, pár dobrejch chlapů jim umřelo a slyšel jsem, že neumřeli úplně v klidu stářím. Proto teďka vysedávaj v koutě a nebavěj se tak, jako… no jako dřív. Ale co, vyhazovat je nebudu, sou to tohleto… sympatický lidi, ať si říká, kdo chce, co chce.”

Kde byla válka, tam zůstávají vojáci. I v Osadě zbyl pozůstatek hrdých Synů bouře, jedné z kumpanií, které si pozval pan Viktor. Ale žoldácká kumpanie, to nejsou jenom ostrostřelci a tvrdí bijci, ale i spousta lidí, kteří se rozhodli si u vojska vydělat nějaké peníze za to, že se jejich znalosti a schopnosti ve válce využijí, nebo snad, že cítili, že válka je místem, kde dokáží konat dobro ve prospěch všech. A kapitán Ingebold je rád přijal za vlastní, plnohodnotné členy své jednotky se stejnými právy a povinnostmi, jaké mají všichni, jeho nevyjímaje. Jednotka kapitána Ingebolda nyní čeká v Osadě a doufá, že se naskytne nějaká příležitost, jak vyřešit nejen své problémy, ale jak dokázat lidem, že ne všichni žoldnéři jsou ze stejného těsta.

Družina velkomožného pana Tarkowského

"Cože? Tebe by, Záplato, zajímali ty nový lidi, co přišli, když se kníže zdekoval? Počkej musim si vzpomenout, kym to začalo. No jasně, pana Pozharského musel přeci někdo nahradit! Tak poslal svýho švagra, bratra paní Anny. A řeknu ti, že sem měl nad sebou různý pány, ale tady pan Gerwazi mě dovopravdy překvapil. Hned jak se ujmul Osady, tak za mnou přišel i s písařem, kdeco přeměřil a kontroloval a prošel všecky smlouvy a ujednání a napočítal mi nový, přesnější daně. Jen se nesměj, občas sem sice něco ukroutil pod stůl, ale nejsem zloděj. A tady milostivej pán mi dal celkem mile, ale jasně najevo, že vodteďka si takový počínání rozmyslim a budu všecko pěkně platit, jak mám. Taky hnedka zatočil s šejdířema na tržišti a posvítil si na skupinu pobudů, co tady votravovali lidi na cestě. Za paní Anny, to by ty šejdíře vzali holí, vejprask, pokuta a dobrý, ale on dal rovnou polovičce z nich ruku useknout.

Ale co dobře sype jsou všelijaký návštěvy, co sem za nim jezděj. Vždycky přijede nějakej velkomožnej pán a něco spolu rozebíraj. No a co jejich družina, že jo? Tak ti jsou u mě… a když se nalejou, což je vždycky, tak povídaj, že prej se cosi chystá a že to páni musej dobře probrat. A asi nekecaj. Jak za nim někdo přijede, hned je to tohlectno, no ta jejich poljanská politika. To je pán támhle, kníže tohle, úmluva taková, přísaha maková... Ale řek bych, že mimo tyhlety návštěvy se tady docela nudí. Všechny potíže, co tu byly, vyřešil během tejdne dvou a kam se vrtnout pak že jo? Ale nedávno, jak se začali v mokřadech ztrácet dělníci, tak se tim v jednom kuse zabejvá. Pán je to vlastně milej, teda dokud ho něco nevytočí. A to se doufam nestane, protože to by pak byl docela průšvih a spousta mrzení, to já poznam.”

Pan Gerwazi Tarkowski přicestoval do Osady se svou rytířskou družinou během roku na přání Petra Michala Pozharského. Tomu je Gerwazi nejen přítelem, ale též švagrem, neboť je bratrem Anny Tarkowské. Kníže Pozharski potřebuje být v Poljaně, aby se věnoval povinnostem, které na něj čekají od smrti jeho otce, a jelikož se černoborské panství ukázalo jako nepříliš bezpečné, nepřál si již více, aby jeho správa ležela na bedrech jeho ženy Anny. Proto požádal jejího bratra, aby se tohoto úkolu zhostil.

Těžební společnost pana Otroligssona

“A hned na jaře se objevil ten trpaslík. Už si ani Záplato nevzpomínám co mě udivilo víc, když jsem ho poprvý uviděl. Než se vobjevil ve dveřích, hospoda se naplnila těžkým odérem tabáku. Takový kuřivo jsem jakživ necejtil. Ten má plíce prohnilejší než Tenebaumovo srdce, to ti povim. Nu a pak vešel. Těžko věřit, že to je vlastně je trpaslík. Musí měřit minimálně šest stop a mít sílu, jak zubr. Horníci, co se mi tu denně vylejvali, povídali, že je to fér chlap, co umí vzít za práci. Dřív těžil ve Albergskejch dolech uhlí a zlato. Povídá se, že jednou při závalu sám vynosil dvanáct horníků a zachranil je od jistý smrti, bohužel v dole zůstal ještě třináctej, kterýho zachránit nedokázal. Po neštěstí opustil Vrangen a nabídl své služby baronce von Rammwald.

Moc toho neprozradil a mě bylo nezdvořilý se hned vyptávat, však ono se k hospodskýmu stejně dřiv či pozdějš všechno donese. Ale řeknu ti, takovej trpaslík to neni jen tak. Říkal, že spravuje zdejší naleziště jantaru a hledá šikovný ruce. Prej kdokoliv, kdo se nebojí ušpinit za férovej vejdělek, je u něj vítanej. Koupil kořalku mně a všem jeho chlapům, podal mi ruku a představil se jako Stör Harandin Otroligsson.”

V Osadě je na pozvání Theresy von Rammvald nový dělnický předák, trpasličí obr Stör Harandin Otroligsson. Pod jeho vedením vzkvétá nejen zavedená těžba jantaru, ale pouští se i do odvážnějších dobrodružství pod zemským povrchem. Mistr Otroligsson příjme do služby kohokoliv, kdo se nebojí nebezpečné práce a trochy toho rizika. Kopáči si nové vedení pochvalují a přijdou si na pěkné peníze, ale ve vzduchu plného výparů visí nevyřčená otázka: Co dělá trpaslík, jehož pověst ho mezi kopáči předchází, zrovna v Osadě?

Svobodné bratrstvo

“Pak, to už končilo jaro, přivandrovali ty svobodný bratříci. A to sou ti teda pěkný kvítka. Ani si nevybalili svý saky paky a už sem je měl v knajpě pečený vařený. No to víš, hnedka se sem nahrnuli lidi, aby se koukli. Jako zasejc nic zvláštního na nich na první pohled nebylo. Jen ten jejich přízvuk je takovej zpěvavej. Ale pak ten jejich mistr začal vyprávět, jak viděl v Lorignonu švadronu tančících medvědů a v Erlachu zase potkali pekaře, co upekl celý sousoší z chleba, a pak mu ho krysy sežraly, no a na moři prej viděl rybu, co má místo tlamy meč. Prostě samý nesmysly, ale co, lidi to bavilo a lokál byl plnej.

Ale jednou takhle navečer, už sem chtěl zavírat, mi to nedalo a přisedl sem. To sem tam byl už jen já a ten jejich mistr. Místní už byli doma a zbytek těch bratrů se věnoval kostkám. A povídám: 'Helejte mistře, že sem tak smělej. Jak jste se octli takhle daleko na severu?', a von se tak nadechl, lokl si vína a suše povídá: 'Šťastná náhoda.' Rozumíš? Ten člověk nezavře pusu a pak řekne jedno slovo. No nedalo mi to a šťoural sem dál: 'Nezlobte se, ale vy nevypadáte úplně jako řemeslný lidi.' 'Proč myslíte?' utrousil. 'Tak, máte spousta jizev a tak.' 'Na staveništi člověk přijde k lecčemu,' hned mi to vpálil. 'No dobře, ale některý ty vaši bratři maj takovej drsnej výraz…' 'Naše domovina je taky drsná země.' 'Drsná?' zachechtal jsem se 'Dyť to je podle vašich historek samý víno a holky.' Na to se ti nadzvedl a podíval se na mě, strašně vážně a povídá: 'To máš pravdu krčmáři, ale u nás doma se říká, že každý pohár skrývá kapku jedu a každá ženská ruka dýku.' Na to dopil, hodil na stůl pár cizokrajnejch mincí a odešel.”

Svobodné bratrstvo přichází až z daleké jižní země, z Marenetta. Je to prazvláštní sdružení stavitelů a řemeslníků všeho druhu - kováři, tesaři, kameníci, ti všichni mají v bratrstvu své místo. Do Osady přišli na začátku léta a hned se usídlili v Horní vsi, kde jsou jejich řemeslné dovednosti obzvlášť k užitku. Jejich mistrem je Batisto, veselý chlapík, který ihned začal v hospodě U Kance a kopí vyprávět historky snad z každého koutu světa.

Lorignonští hvězdopravci

“A cizinců přišlo víc. A zdaleka. Jak vidíš Záplato, moje knajpa rozhodně není žádná díra, ba naopak, ale takový hosty, co přišli zkraje léta, mívám vskutku zřídka. První vešla taková mladá dáma, od pohledu šlechtična, to já poznám, přelítla pohledem místnost a usadila se k největšímu stolu. Za ní následoval její doprovod, taková všehochuť všemožnejch učenců a šarlatánů, ověšenejch nejrůznějšíma svitkama a mapama, kufříky s knihama a cinkajcíma baňkama, a spolu s několika ozbrojenci. Mezi nima i starší, podivínsky vypadající muž, kterýho však všichni s úctou oslovovali, eh jak to jen bylo? Jo… pane profesore. Ti povim Záplato měl sem tu biskupy, knížata, dotory, preláty, konšele, ale profesora nikdy.

Řeknu ti, pohostit takovouhle smetánku neni na mou věru jednoduchý. Ještě, že sem měl ulito pár lahví Savignonu z jižních svahů u Montperacu. Zdá se, že to na mladou pani udělalo dojem, usmála se na mě a povidá: “Ó, trebijén, monamí, jste užasný!” a vtiskla mi do dlaně váček plný cizích peněz. No nerozuměl sem ani slovo a než jsem se zmohl na vodpověď, tak milostivá mávla ručkou a dala mi jasně najevo, že dále už si nepřeje býti rušena. A hned se přidala k jakýsi učený rozmluvě. Ani sem se nenadál a vínem posilněný knihomolové se vzrušeně dohadovali o jakýsi konsternaci hvězd, či co a o míchání vzácnejch stubsáncí. Ale pravda, že na rozdíl od jinejch alespoň nic nerozbili. A to se cení.”

Přicházejí na pozvání samotné baronky Theresy von Rammwald. Annabelle de Charpentier a profesor Prosper Levraix jako vyslanci věhlasné langardijské univerzity v Lorignonu. Spolu se svou družinou učenců a alchymistů, ale i doprovodu umu čistě vojenského, míří do Osady v srdci Černoborského hvozdu odhalit tajemství, která se zdají být prozatím skryta v mlze. Však hvězdy hovoří jasně, něco velkého se blíží.

Vengaři z Vengertallu

“Sem ti zvyklej na leccos, ale co přišlo v létě, na to mě asi nemohlo nic připravit. Dorazila sem celá skupina Vrangenců, ale přízvuk měli těžkej to sem hned poznal. A takový rejdy bych čekal spíš od nějakejch divejch Poljanců než od jižanů. Vypili toho hodně a útratu měli dobrou, ale pořád by se jen rvali a každýho vyzývali na souboje. Navíc v jednom kuse zpívali nějaký oslavný balady a kdo to má jako v jednom kuse poslouchat. To je pořád nějakej “Trommeln, trommeln” a už mi z toho de hlava kolem. Asi zapíjeli to, že jsou tak daleko od domoviny. Já bejt tak daleko vodsud, tak se asi taky napiju. A vůbec, mě by zajímalo, jaký je to na jihu Vrangenu, co tam lidi jedi, pijou, jak se maj, ale jak se jich zeptám, tak ten jejich kápo, Detlav, hnedka spustí jak kolovrátek. A to sou samý pověsti, pohádky, legendy. A jak jim stařena předpověděla tohleto a jeho děd viděl třináct vran na vobloze a to zase znamená něco dalšího. A jak sem přišli, protože… já už ani nevim proč. Skoro se mi ani nechce věřit, že si je sem pozvala paní Tereza, ale co mi je nakonec do toho, že jo?”

Vengaři - hrdí a svobodní rodáci z údolí Vengertall na jihu Vrangenu. Smysl pro pořádek a přesnost je u nich nahrazen temperamentem, paličatostí a horkokrevností. Vrangenu a markraběti jsou však navždy věrni a na svůj původ jsou patřičně hrdí. Také mají být na co pyšní. Před skoro dvěmi sty lety jejich předci odmítli v bitvě rozkaz k ústupu, který přišel od jejich lenního pána. A naopak zůstali po boku markraběte, který by bez jejich pomoci sotva vyvázl. Za tento čin byl jejich lenní pán zavržen a údolí Vengertallu bylo dáno dvanácti vengarským rodům, které ukázaly svoji odvahu. Od té doby jsou svobodní. Toto léto si je na pomoc zavolala baronka Theresa von Rammwald a znalci vrangenských poměrů by se mohli podivit, neboť paličatí a pyšní Vengaři její pozvání vyslyšeli a do Osady na začátku léta za hlasitého povyku, pod vedením pana Detlava Fechtra skutečně dorazili.

Lovci bestií

“Co novýho ve světě? No to se ptáš na špatným místě Záplato. Ale, vlastně něco se mi doneslo. Povím ti, co novýho na jihu. A nemyslim korbelity a podobný nesmysly, ale jeden poutník mi tu vyprávěl, že se tam na okraji hvozdu motá dosti zvláštní partička. Zpovídaj všelijaký lidi, hlavně ty, co přichází vodsud z Osady. Ptaji se i po domorodcích, ale jedno slovo zaslechneš v jejich otázkách nejčastějc: Rammwald. Člověk si je prej snadno splete s hraničářema, ale jenom na první pohled. Tihle jsou jiný. Divný. V tom, jak se pohybujou, jak stavěj na odiv svý trofeje, jak se smějou, z toho prej úplně běhá mráz po zádech. A taky sou každej dočista jinej a úplně nejhorší ze všech jsou ty dva elfáci, co je vedou. Jo, řikám, že je vedou dvě špičatý uši – chlap a ženská… teda elf a elfka. Tyhle dva si nespleteš. Ten první má kolem voka vytetovanou nějakou hvězdu nebo co. Jak tě provrtá pohledem, máš pocit, že o tobě ví ouplně všechno. A ta elfka, ta tě podřeže dřív, než si všimneš, že má v ruce nůž. Teda jako ty lidi, co mi to říkali, těm se to asi nestalo… že jo. Ale chápeš, ne?

Tak sem se vyptával a zjistil sem, že tyhle podivíni lovili baziliška, co se uhnízdil v hlavní štole v Albergu. První tři dny se nedělo skoro nic, pak tam vlítli a vůbec se s tim nemazlili. Povídá se, že dokonce použili nějaký horníky jako návnadu, aby ho vylákali. No tenkrát z toho byl málem zával, když tam odpálili nálož. Ale úkol splnili. A když jim perkmistr odmít zaplatit a vydat tělo tý nestvůry, vzali si to prej v noci sami. Perkmistra našli za tři dny, naloženýho v sudu s vínem. Jo, byl živej, ale chyběl mu jazyk – čistej řez, ani se mu to nezanítilo, ale to bude asi z toho chlastu, ve kterym plaval. No Bohyně nás chraň, aby sem tyhle osud zavál.”

Už je to tak, Lovci bestií míří do Černoboru, kde o práci zajisté nebudou mít nouzi. Není radno jim stát v cestě, když jsou na stopě kořisti. Často se nejedná jen o zvířata či netvory, bestie se skrývají i mezi lidmi. Podstatné je, že za to někdo platí. Smlouvu vždycky dodrží a jsou připraveni na každý úkol. Čím obtížnější, tím lépe - tím větší a neobvyklejší odměna. Valëanar mezi své lovce nevezme kohokoli, pečlivě si vybírá a zdaleka nejen z elfů. Záleží jen na tom, co kdo zvládne. Na poslední výpravu přibral i černoborské domorodce, protože ti se nejlépe vyznají v hlubinách hvozdu.




Jak hostinský domluvil, rozhlídl se a zjistil, že si povídá pro sebe - Záplata zmizel. Když se podíval ven, viděl, jak se Záplatova pestrobarevná záda rychle ztrácejí v lesním porostu. “To by mě zajímalo, co ho takhle vystrašilo.” zamumlal si, přešel ke stolu, vzal nedopitý hrnek mléka, kůrku od chleba hodil psovi a utěrkou ze stolu smetl třináct chlebových drobtů, které tam Záplata pečlivě vyskládal.